Vedle přísné ochrany přírody, spočívající v ponechání přírodních stanovišť samovolnému vývoji vytvářející vhodné prostředí většinou pro druhy citlivé na činnost člověka, je pro uchování biologické rozmanitosti střední Evropy důležitý i specifický management lidskou činností spoluvytvářených či zcela vytvořených stanovišť, v některých případech s neobyčejným počtem druhů, jejichž přežití může být do značné míry na udržení managementu závislé. A nakonec máme i stanoviště degradovaná, která k tomu, aby byla atraktivní pro vzácné a ohrožené druhy, potřebují „obnovit“ či „restaurovat“, ať již spontánním působením přírodních procesů, či cíleným lidským opatřením.

Strategie ochrany biologické rozmanitosti EU do roku 2030 (dále jen Strategie EU) přiznává každému z těchto způsobů ochrany přírody svůj význam pro záchranu biologické rozmanitosti a své cíle staví na jejich kombinaci. Přísná ochrana přírodních stanovišť tak představuje jen jeden z možných typů managementu chráněných území. Jinými slovy by bezzásahovost neměla být vnímána jako protipól aktivního managementu, ale oba přístupy jako vzájemně se doplňující a nápomocné v úsilí o zachování a podporu biologické rozmanitosti.

Bezzásahovost a aktivní management jako komplementární přístupy

Bezzásahový management je vhodným přístupem ochrany pro některé typy přírodních stanovišť, především těch typů lesních stanovišť, které by v prostředí málo ovlivněném lidskou činností tvořily dominantní typy přírodních stanovišť v krajině – u nás typicky bukové lesy a horské smrčiny. Podpora bezzásahového managementu těchto stanovišť s velkou rozlohou není rozmarem ochrany přírody, ale nezbytným předpokladem pro zachování jejich biodiverzity. Čím větší území přísná ochrana zahrnuje, tím mají populace organismů stanoviště obývajících lepší perspektivu. Proč? Spontánní sukcesní cyklus těchto lesních ekosystémů může v přírodních podmínkách trvat dlouhá století, aby pak byl v jednom okamžiku přerušen přírodní disturbancí (vítr, kůrovec, oheň apod.) na rozloze běžně převyšující výměru většiny našich současných maloplošných chráněných území. Přírodní disturbance obvykle iniciují výrazné změny struktury a fungování ekosystémů. Přestože jsou tyto změny naprosto přirozené a z pohledu biodiverzity žádoucí, v případě malých lokalit mohou vyvolat náhlou změnu přírodních podmínek celého chráněného území. Organismy, kterým vyhovují jen určité podmínky v rámci přirozené variability daného stanoviště, tak mohou na malých lokalitách vyhynout i v důsledku svého přirozeného vývoje. Heterogenita struktury lesních stanovišť, která se v průběhu sukcesního cyklu vystřídají na jedné konkrétní lokalitě, může být vyšší než heterogenita podmínek relativně velkého území v daném časovém okamžiku. Velká část vzácných druhů lesních organismů nachází vhodné podmínky pro život jen na stanovištích určité sukcesní fáze, takže podmínkou jejich setrvalé existence v konkrétním chráněném území je jeho dostatečná velikost umožňující souběžný výskyt všech sukcesních fází s odpovídající rozlohou.

Mají-li být přísně chráněná území rozlohou velká, měli bychom v souladu s výzvou Strategie EU usilovat o prosazení této ochrany na 10 % území ČR? V tomto bodě se autoři dříve otištěných textů neshodnou. Proti ochraně takto velkých území mluví (kromě praktických překážek vyplývajících jejím zaváděním v kulturní obývané krajině) i riziko ztráty biodiverzity řady nelesních, i některých lesních a dlouhodobým managementem udržovaných stanovišť v důsledku jejich spontánního vývoje. Naproti tomu pro ochranu velkých území o rozloze odpovídající 10 % území ČR mluví možnost jejich přirozeného fungování na úrovni krajiny včetně vytvoření a udržení trofické komplexity. Trofickou komplexitou rozumíme strukturované a úplné potravní řetězce, které vyvažují roli jednotlivých funkčních skupin organismů v ekosystému a vliv těchto skupin na jeho fungování. Nejvíce diskutovaná je role velkých býložravců a vrcholových predátorů, jejichž přítomnost či nepřítomnost je zásadní pro směřování dalšího vývoje obývaného prostředí. Jejich přítomnost by mohla umožnit udržení světlomilných druhů organismů i ve spontánně zarůstající krajině. Příroda sama by se tak alespoň v případě některých stanovišť mohla postarat o jejich aktivní management, který by se tak stal integrální součástí jejich spontánního vývoje. Aktivní management ochrany přírody by pak mohl být více soustředěn na rozlohou malé a v kulturní krajině izolované lokality, kde aktivní management zůstane předpokladem jejich zachování. Trofická komplexita by nebyla úplná bez vrcholových predátorů. Velcí predátoři jako medvěd, vlk či rys se v současnosti vyskytují na území 16 až 20 evropských států. Z nich pouze rys dlouhodobě žije na území ČR s odhadovanou početností necelých sto dospělých jedinců (Kaczensky et al. 2012). Přinejmenším ze strany vlků je ovšem v posledních letech zaznamenáván čilý zájem trvale osídlit i naše území, takže jde jen o to, vysvětlit veřejnosti důležitost přítomnosti vrcholových predátorů pro další vývoj naší přírody.

Stav přírodních stanovišť a jejich druhová diverzita

Přírodní podmínky mnoha přírodních stanovišť u nás nevyhovují vzácným druhům organismů, kterým by tato stanoviště měla sloužit za útočiště. Týká se to nejen specifických typů stanovišť s celkově malou rozlohou, kde bývá kromě neúměrného vlivu lidské činnosti na vině i absence aktivního managementu a které se dle Naturového hodnocení nacházejí v nepříznivém stavu. Stejně naléhavě se tento problém dotýká i řady běžně rozšířenějších typů přírodních stanovišť, které nejlépe prospívají při absenci jakéhokoli managementu a které se dle Naturového hodnocení nacházejí v příznivém stavu. Jako příklad mohou posloužit stanoviště bučin (zahrnující acidofilní, květnaté, horské klenové i vápnomilné bučiny). Jejich celková rozloha v ČR činí 2300 km2 (3 % rozlohy ČR) a nesčetné inventarizační průzkumy různých skupin organismů opakovaně potvrzují, že jde o prostředí na biodiverzitu většinou chudé. Naproti tomu červené seznamy ohrožených druhů lišejníků, makromycet, bezobratlých i dalších skupin organismů zahrnují velký počet druhů, pro něž jsou právě tyto bučiny typickým stanovištěm. V současné krajině ČR však najdeme jen několik málo izolovaných bučin s obdivuhodnou druhovou diverzitou významnou v celoevropském kontextu (např. Žofínský prales).

Jak lze vysvětlit poměrně velkou celkovou rozlohu daného typu stanoviště a současně jeho nízkou schopnost poskytovat útočiště na dané stanoviště navázaných druhů? Příčina tkví právě v malém podílu přísně chráněných stanovišť, umožňující uplatnění přírodní dynamiky na struktuře těchto stanovišť a procesech se v nich odehrávajících. Drtivou většinu bukových porostů u nás reprezentují stinné hospodářské porosty bučin do věku 150 let s absencí starých odumírajících stromů, mrtvého dřeva a pestřejší horizontální struktury porostu jako důsledku působení přírodních disturbancí. Takové porosty neposkytují vhodné podmínky pro vytvoření životaschopných populací většiny ohrožených druhů organismů. Přitom rychlost promítnutí přísné ochrany do struktury běžných hospodářských bučin (Vandekerkhove et al. 2009; 2011) dokládá smysl takového opatření pro ochranu biologické rozmanitosti (box 1). Při zachování současných způsobů hospodaření a pokračující lesnické obnově porostů starých bučin hrozí, že se nám sice podaří zachovat a možná i zvyšovat rozlohu bučin i příznivý stav těchto typů stanovišť (dle Naturového hodnocení), vzácné druhy vázané na tento typ stanoviště však budou čím dál vzácnější, v horším případě vyhynulé.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Ochrana přírody.

Seznam literatury: 

Kaczensky, P., Chapron, G., von Arx, M., Huber, D., Andrén, H., Linnell, J., 2012. Status, management and distribution of large carnivores – bear, lynx, wolf & wolverine – in Europe, European Commission, Brussels, part 2.

Vandekerkhove, K., De Keersmaeker, L., Menke, N., Meyer, P., Verschelde, P., 2009. When nature takes over from man: Dead wood accumulation in previously managed oak and beech woodlands in North-western and Central Europe. For. Ecol. Manage. 258, 425–435.

Vandekerkhove, K., Keersmaeker, L. De, Walleyn, R., Köhler, F., Crevecoeur, L., Govaere, L., Thomaes, A., Verheyen, K., 2011. Reappearance of Old-Growth Elements in Lowland Woodlands in Northern Belgium: Do the Associated Species Follow, Silva Fenn. 45, 909–936.