Ochranou biologické rozmanitosti (biodiverzity) bývá myšlena především ochrana těch druhů organismů a biotopů, které jsou ohroženy zánikem. V historii planety Země již došlo k pěti hromadným vymíráním druhů a nyní se hovoří a diskutuje o šestém, jež je téměř výhradně zapříčiněno člověkem. Největšími hrozbami pro světovou biodiverzitu jsou ztráta a degradace přírodních stanovišť, následované jejich přílišným využíváním. Lesy jsou významným nositelem biodiverzity, což platí i pro Českou republiku. Lesní biodiverzita je v naší krajině ohrožena především tím, že hospodářská činnost zjednodušuje a unifikuje lesní ekosystémy, přičemž v lesním prostředí je eliminována celá řada stanovišť, mikrostanovišť či obecně strukturních prvků, které jsou vlastní přirozeným lesům a na něž je vázáno velké množství druhů. Tyto druhy se ocitají kvůli ztrátě biotopů v riziku minimálně lokální extinkce. V tomto článku vycházíme z výsledků vědeckých studií a doufáme v rozproudění diskuse na dané téma, v rámci níž by mělo být především řešeno, jak poznatky promítnout do praxe.

Jaké biotopy chybějí a čím jsou eliminovány?

Nejen v hospodářských lesích, ale i v lesích chráněných území s mírným režimem scházejí jednak staré porosty a staré stromy (myšleno výrazně starší a mohutnější než mýtně zralé), jednak struktury vzešlé z působení přírodních narušení – disturbancí,nazývané přiléhavě biologickým dědictvím disturbancí, především pak mrtvé dřevo (obzvláště mrtvé dřevo větších rozměrů, stojící i ležící, osluněné i zastíněné). Na tyto habitaty je vázán nespočet druhů organismů. Jmenujme např. saproxylický hmyz (v čele s brouky – tesaříky, krasci, zlatohlávky…), dřevorozkladné houby, dutinové ptactvo, netopýry a další. Pro jejich přežití je nezbytné, aby se popsané strukturní prvky a biologické dědictví (vlastní přirozeným lesům) vyskytovaly v krajině v provázané síti, tj. aby vytvářely základní kostru či tzv. hrubý filtr („coarse filter“). Tato síť by měla být tvořena rezervacemi (v našem prostředí například velkoplošnými a maloplošnými chráněnými územími), potřebnými pro přežívání metapopulací ohrožených druhů, doplněnými mikrorezervacemi v hospodářských porostech pro umožnění šíření a migrace druhů. Takovou mikrorezervací může být například dopravně obtížně dostupný starý porost dřevin přirozené druhové skladby (ideálně s přítomností stadia rozpadu a mrtvého dřeva), nebo dokonce i jednotlivý biotopový strom (kupříkladu starý buk s dutinami ve smrkovém porostu). Popsané mikrorezevace bývají též označovány termínem „stepping stones“, tj. nášlapné kameny (biodiverzity).

Lesy, jež hojně obsahují zmíněné habitaty (ohniska disturbancí, mrtvé dřevo, staré stromy, doupné stromy, osluněné mezery apod.), nazývá vědecká literatura „old-growth forests“, ony habitaty pak často nesou název „old-growth elements“, „old-growth structure“ apod.; ustálené české ekvivalenty k těmto anglickým termínům doposud neexistují, ale nejpřiléhavějším překladem jsou patrně prales, pralesní prvky či pralesní struktury. Dodejme, že na pralesní struktury bývá nahlíženo ve světle teorie ostrovní biogeografie,
dle níž je biodiverzita na ostrově tím větší, čím je ostrov rozsáhlejší a blíže pevnině. Ostrovům jsou podobny maloplošné rezervace a ony mikrorezevace a „nášlapné kameny“ v hospodářských porostech, „pevninou“ pak jsou velké rezervace s přirozeně fungujícím lesem (např. národní parky). Ve zrodu je také koncepce přechodných – dočasných rezervací v hospodářských porostech, kdy by kupříkladu po proběhnuvší disturbanci byla vybraná část lesa s akumulací biologického dědictví a startující sukcesí ponechána bez zásahu. Po určité době (např. v pokročilejší fázi sukcese a při vzniku disturbance na jiném místě) by se tato přechodná rezervace vrátila do běžného hospodářského režimu, za současného vzniku dočasné rezervace jinde. Přechodné rezervace by mohly přirozenou dynamiku lesa a potřeby ohrožených druhů reflektovat do jisté míry lépe než některá maloplošná trvale chráněná území a spíše než nášlapným kamenům by byly podobné ledovým krám (tajícím a znovu vznikajícím). Možná by byly s ohledem na svou dočasnost i snáze akceptovatelné vlastníkem lesa.

Bohužel, onen tolik potřebný hrubý filtr habitatů či síť pralesních („old-growth“) elementů v hospodářských lesích bývají cíleně likvidovány, neboť po staletí zakořeněné koncepce pěstování lesa vylučují z lesních porostů vše „neužitečné a škodlivé“ (nezdravé, poškozené, odumřelé, zlomené, přestárlé…), nevyjímaje koncepce přírodě blízkých hospodářských postupů, které se sice zříkají holoseče a preferují využití přírodních procesů (především přirozené obnovy), ovšem v sanitární činnosti jsou neméně důsledné. Vždyť i lesní zákon otázku ochrany biodiverzity v podstatě pomíjí, zatímco kladením důrazu na princip nahodilé těžby míří proti biotopům, které jsou pro řadu ohrožených druhů nezbytné. Vedle nahodilé těžby, jež potírá dědictví disturbancí, je vznik pralesních struktur znemožněn také periodickou celoplošnou obnovou porostů, kdy je minimu porostů a stromů umožněno zestárnout natolik, aby se dané struktury mohly vytvořit.

Biologická rozmanitost není ohrožena jen eliminací pralesních struktur nahodilou těžbou a „předčasnou“ kompletní likvidací porostů při obnově. Neméně závažným aspektem je též zánik faktoru prosvětlenosti a rozvolněnosti lesů, tolik běžného v přirozeně fungujících disturbovaných lesích, jakož i v kulturní předindustriální krajině; se světlými lesy přicházíme například o vzácné motýly (za všechny jmenujme jasoně dymnivkového či okáče hnědého) a ohroženo je též mnoho druhů světlomilných rostlin. Velké množství druhů organismů přichází o životní podmínky kvůli palčivému nedostatku starých osluněných stromů, které v minulosti byly v české krajině všudypřítomné (např. vlajkové druhy tesařík obrovský a roháč obecný); vzpomeňme na solitéry tzv. barokní krajiny, střední lesy, pastevní lesy apod. Moderní lesní hospodářství v rámci optimalizace využití porostního prostoru pro dřevní produkci generuje porosty husté a temné, přičemž výrazné prosvětlení (snížení zakmenění), nemá-li pěstební (obnovní) opodstatnění, dokonce zakazuje lesní zákon. Tyto lesohospodářské postupy jsou z hlediska produkčních i většiny tzv. mimoprodukčních funkcí lesa (voda, vzduch, rekreace…) pochopitelné, ovšem svým extrémně důsledným a celoplošným uplatněním dovádějí mnohé obyvatele lesa na práh vyhynutí.

Výčet výše uvedených skutečností samozřejmě neznamená výzvu k exploatačnímu prořeďování porostů či k podcenění zásad lesnické disciplíny ochrany lesa v hospodářských porostech. Jde o zdůraznění složitosti a komplexnosti lesa, kdy výlučnou preferencí jednoho faktoru můžeme vážně poškodit faktory jiné.

Ekologické lesnictví

Účelná ochrana biodiverzity vyžaduje kombinaci segregačních i integračních nástrojů, tj. jak existenci přírodních či přírodě ponechaných lesů (rezervací), tak vědomé začlenění pralesních elementů do hospodářského lesa. V tomto duchu, s motivem ochrany (resp. podpory) biodiverzity, vzniklo přibližně v 80. letech 20. století v Severní Americe, s brzkým následováním v Evropě, tzv. ekologické lesnictví („ecological forestry“). Hlavním cílem ekologického lesnictví je poznat režim přírodních disturbancí v dané lokalitě, ty pak při hospodaření imitovat a zajistit odpovídajícím způsobem přítomnost biologického dědictví disturbancí a elementů „oldgrowth“ lesů ve svěřených porostech.

V krajinách dlouhodobě ovlivňovaných člověkem, jakou je i Česká republika, není často jednoduché přirozený režim disturbancí identifikovat. Relativně dobře je již popsána dynamika horských smrčin, kterou pravděpodobně determinují převážně velkoplošné události (vichřice a gradace podkorního hmyzu). Stejně tak jsou úspěšně studovány evropské bučiny, kde se režim disturbancí jeví jako kombinace maloplošných událostí (vznik mezer – princip malého vývojového cyklu lesa), čas od času doplněných disturbancemi většího rozsahu. Ovšem v některých lokalitách, zvláště v lesních ekosystémech nižších poloh, kde lidé hospodaří po tisíciletí, je složité rozpoznat tu správnou přírodní nit. Například, jak již bylo výše zmíněno, mnoho druhů organismů je v České republice ohroženo zánikem rozvolněných, prosvětlených lesních stanovišť, doplněných pralesními prvky (např. celá plejáda ohrožených saproxylických druhů vyžaduje pro své přežití osluněné staré stromy). Je otázkou, do jaké míry a do jaké doby bývalo toto prosvětlení v lesích zajištěno přirozeně (požáry, vichřice, záplavy, působení velkých býložravců...), či zda se ve větší míře rozvíjelo až působením člověka; podobná stanoviště do relativně nedávné minulosti (leckde ještě v první polovině 20. století) existovala díky dnes téměř zapomenutým způsobům hospodaření (pařezení, zvláště ve formě středního lesa, a lesní pastva). V některých typech lesů (kupříkladu v doubravách) panuje nedostatek referenčních ploch, kde by les byl ponechán bez managementu za účelem vývoje přirozených struktur. I tak by ale bylo definování přirozené dynamiky nížinných lesů problematické, s ohledem na diskutabilní podobu „přirozené“ dřevinné skladby, absenci velkoplošných požárů, regulaci protékajících řek, nepřítomnost velkých býložravců apod. Problém objasňování přirozených režimů disturbancí (a jejich následné imitace) je kromě popsaných aspektů znesnadněn též přítomností invazních druhů, vysokými stavy spárkaté zvěře či změnami klimatu.

Vedle nástroje bezzásahovosti je rozhodně žádoucí pokusit se na vhodných místech nižších poloh o renesanci zmíněných starých způsobů hospodaření (střední a nízký les, pastva velkých býložravců apod.), například v rámci péče o chráněná území. Je tedy potřebný i aktivní management (člověkem podmíněná narušení), přičemž hlavním a velmi urgentním nástrojem by mělo být uvolňování (zajištění oslunění) starých stromů (zde zdůrazněme význam dubu, na nějž je vázáno mimořádně mnoho druhů).

Ochrana biodiverzity je veřejným zájmem

Problematika ochrany biologické rozmanitosti je velmi obsáhlá a není možné ji zcela podchytit na malém prostoru. Tento článek se jmenuje „Minimum pro ochranu biodiverzity v českých lesích“, přičemž jeho ambicí je popularizovat předmětné téma a upozornit lesní hospodáře na základní principy a přístupy potřebné k ochraně rozmanitosti života při lesnickém hospodaření. Americký autor Chris Maser již před třiceti lety vyslovil ve své knize „Přeměněný les“ myšlenku, že lesník 21. století má být mostem mezi ekologií lesa a potřebami a hodnotami společnosti. Ochrana biodiverzity by měla být prioritou lidstva, lesnický sektor nevyjímaje.

Že je ochrana biodiverzity globálním tématem a veřejným zájmem, dokazuje především přijetí mezinárodní Úmluvy o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity – dále jen „CBD“, Rio de Janeiro 1992), jejímž signatářem je i Česká republika, přičemž členské země se zavázaly implementovat CBD do své legislativy a politiky.

Závěr

Zaměříme-li se na skutečné minimum, které by měl lesní hospodář v zájmu ochrany biodiverzity vzít v úvahu, postačí snad pro začátek (ačkoli problém je naléhavý a příliš nesnese odklad razantnějších řešení), přemýšlet tvůrčím způsobem o těch přirozeně vznikajících lesních strukturách, které se mohou z hospodářského hlediska jevit nevyužitě, nadbytečně, či dokonce škodlivě, plevelně. Mohutné netvárné duby v porostním plášti, skupina částečně vyvrácených olší na lesním prameništi, dvouhektarový suťový porost v počínajícím stadiu rozpadu na dopravně obtížně dostupném svahu, torzo rozlomené lípy, fragment „přestárlé“ bučiny, „zapomenuté“ břízy či osiky v porostech atd. atd., takové a podobné strukturní prvky nemusíme vnímat jako problém, ztrátu, ostudu, ale jako příležitost pro biologickou rozmanitost lesa. Jejich těžba či likvidace mnohdy obnáší nevratné náklady, a to jen z přesvědčení, že „pořádek musí být“ a žádná část lesa nesmí zetlít bez užitku. Naopak, tyto struktury (biotopy) může lesní hospodář učinit ještě zajímavějšími, například uvolňováním (zajištěním oslunění) starých, biotopových stromů. V ideálním případě znalý lesník skloubí své produkční povinnosti s promyšlenou podporou a zachováním biotopů.

Z ekonomického hlediska je výhodou, že velmi často bývá to nejkvalitnější dřevo pro biologickou rozmanitost zároveň tím nejméně kvalitním ve smyslu produkčním. Biotopové stromy většinou neposkytnou lepší sortiment než palivo, tolik významné lesní okraje obsahují zpravidla výrazně netvárné jedince apod. Je pochopitelně vhodné primárně se při podpoře biodiverzity zaměřit na zvláště chráněná území, jsou-li na konkrétním lesním majetku přítomna, a dále koncepčně využít i nelesní, specifické útvary krajiny (aleje, hráze rybníků, břehové porosty podél vodotečí, mokřady, parky, lesoparky, obory apod.). Ekonomické ztrátě lze v některých případech čelit též využitím dotačních titulů.

Snažme se o povšechnou diverzitu. Diverzitu managementu i prostředí, jíž podpoříme diverzitu biologickou a omezíme riziko fatálních chyb. Na vhodných místech se můžeme pokusit o renesanci lesa středního a nízkého, dost možná s výsledným ekonomickým ziskem. Jednoznačně lze doporučit pokoušet se o výběrné hospodářské postupy s maximálním využitím přirozené obnovy, ale nemusíme se nutně vzdávat ani holoseče; vždyť i ona je schopna vhodně imitovat přirozenou disturbanci, ovšem pamatujme na zachování přirozených habitatů, biologického dědictví, kterým může být například skupina starých stromů ponechaná po těžbě k přirozenému dožití. Časově i prostorově kontinuální výskyt výše popsaných pralesních („oldgrowth“) prvků přirozeného lesa, včetně využití a imitace jeho přírodní dynamiky, je pro ochranu biodiverzity v hospodářském lese zásadním nástrojem.

Ochrana ohrožených druhů a biotopů v našich podmínkách je nevyhnutelně spojena se zachováním biologického dědictví přirozených (resp. přirozeně fungujících) lesů. S ohledem na dlouhodobé ovlivnění přírody člověkem (zvláště v nižších polohách) však nelze zapomínat ani na biologické dědictví kulturní, předindustriální krajiny. Úplné jádro tkví ve čtyřech termínech: staré stromy, mrtvé dřevo, disturbance, prosvětlení.

Klíčové faktory pro ochranu (podporu) lesní biodiverzity v ČR

  • STARÉ STROMY (osluněné!)
  • MRTVÉ DŘEVO (silné!)
  • DISTURBANCE (biologické dědictví)
  • PROSVĚTLENÍ (přirozené disturbance – spíše vyšší polohy, aktivní management – spíše nižší polohy)
    Tyto klíčové faktory spolu vzájemně souvisejí. Staré stromy mohutní a postupně se stávají silným mrtvým dřevem. Jejich existence je možná díky bezzásahovosti (segregovaná v rezervacích, integrovaná v hospodářském lese). Staré stromy a mrtvé dřevo poskytují pestrou paletu cenných biotopů. Atraktivitu těchto biotopů v řadě případů výrazně zvyšuje oslunění. Disturbance (narušení) zanechávají tzv. biologické dědictví (mrtvé dřevo) a způsobují prosvětlení (oslunění). Ve vyšších nadmořských výškách uvažujeme prosvětlení převážně v souvislosti s přirozenými disturbancemi, v nížinných lesích je nutné počítat s aktivním managementem – prosvětlení historicky podmíněné člověkem.

Seznam použité literatury a zdrojů je k dispozici u autorů.
Autoři:
Ing. Petr Kjučukov
Prof. Ing. Miroslav Svoboda, Ph.D.
Česká zemědělská univerzita v Praze
Fakulta lesnická a dřevařská
Katedra ekologie lesa
E-mail: kjucukov@fld.czu.cz
Foto: Petr Kjučukov

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lesnická práce